Státní byt „za hubičku“? Děkuji, nechci!

Dnešní jízda zaplněnou tramvají číslo 3 do centra Prahy mě přinutila vyslechnout si velmi delikátní rozhovor. Dva pánové, elegantně oblečeni, slušivé sluneční brýle, vlastně sympaťáci, protože mě pustili sednout, vedli rozhovor na téma dovolené a povodní. Pár minut na to se jejich rozhovor stočil k něčemu, co mnou velmi zarezonovalo, a to k odkupu státního bytu. Jakýsi známý (z nejmenované městské části) jednomu z nich, prý za velmi dobrou cenu, dohodí státní byt před privatizací.  Pár měsíců se bude muset počkat než „všechno klapne“, ale kdo by si nepočkal na byt v hodnotě milionů s výhledem na „Riegráče“? Nejdříve ten chlapík totiž bude muset prodat svůj současný byt, protože pokud se chce ucházet o státní byt, nesmím mít žádnou jinou nemovitost, to je přeci jasné.  Zprvu jsem myslela, že si rozhovor špatně vykládám a že se jedná o výměnu jednoho bytu za druhý s doplatkem, ale za malou chvíli jsem si byla jistá, že opravdu bezostyšně mluví o tom, jak jeden z nich s pomocí státního úředníčka, respektive. jejich společného známého, okrade stát a lidi.

Chlapík z tramvaje totiž žádnou finanční nouzí netrpěl a ještě vtipkoval na téma výhodných hypoték, které si mohl kdykoliv nechat sjednat, ale nesjednal, proč taky? Dostala jsem obrovské nutkání do jejich hovoru vstoupit a zeptat se ho, zdali je na sebe pyšný, když chce ukrást „za hubičku“ státní byt, který měl být prodán v rámci veřejné soutěže nebo poskytnut na sociální účel. Pardon za ten výraz, ale bylo mi  z toho na b...í, obzvláště v době stíhané povodněmi, kdy tisíce lidí bydlí v provizorních tělocvičnách a u příbuzných.

Než jsem si stihla v hlavně srovnat argumenty a připravit scénář „krizové komunikace“ jako reakci na případný verbální útok, pánové vystoupili v Lazarské.  Dělím se o tento zážitek formou dnešního příspěvku. Možná si jej jeden někdy přečte. 

Pokud by se jednalo o člověka, který je ve složité finanční situaci nebo má k tomu bytu nějaký vztah, třeba že v něm bydlela jeho babička, neprožívala bych to a přišlo by mi to v podstatě pochopitelné, i když neříkám že správné. Případ pána z tramvaje ale cítím jako ukázku lidského pokrytectví nejvyšší úrovně. Ten člověk má majetek, má dobrou práci, vlastně vědomě organizuje s dalšími krádež.  Vím, že tento příspěvek spoustu mých známých nepotěší, protože i mezi nimi je několik těch, kteří přišli "chytře" ke státnímu bytu. Do svědomí si musí sáhnout každý sám. 

Příčina, následek, co dám se mi vrátí, co ukradnu mi bude jednou sebráno. Jsme pouze propojené nádoby, které se ovlivňují navzájem.  Dokud budeme uplácet, budou lidi ochotni úplatky přijímat. Dokud budou lidi ochotni úplatky přijímat, budeme uplácet. Nehledě na to, jak efektivně nebo spíše neefektivně tato země hospodaří s penězi daňových poplatníků, dokud nepřijde změna od nás, obyčejných lidí z ulice, korupční prostředí nikdy nevymizí. Budou se stavě jen další „Blanky“ a dálnice za dvojnásobek.

Sama jsem si na byt musela vydělat a představa "podpultové" pomoci od vlivného známého by mi přišla absolutně nemorální. Zároveň ale podotýkám, že nemám vůbec nic proti "řádné privazitaci", kdy podmínky pro všechny zájemce jsou transparentní. To, že má pak někdo štěstí je pak samozřejmě v pořádku a moc mu to přeji.

Pánovi (jmenoval se Míra) z tramvaje č. 3 přeji, aby v bytě s výhledem na Riegráče ze svého dítěte vychoval slušného člověka, který jednou zvolí jiný způsob pořízení vlastního bydlení než jeho táta.