Les

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Vždycky měl rád les, jeho zemitou vůni a všudypřítomné zvuky, které uklidňovaly a strašily zároveň. Ze všeho nejvíc pak letní rána těsně před úsvitem, když se nad pasekou snášela jemná mlha. Nemusel chodit daleko, lesy byly všude kolem, aspoň v okolí bývalých Sudet na česko-německé hranici.

Ležel na zádech, opřený o kmen starého smrku a pozoroval chvějící se větev nad sebou. Drobnými lístky jí prosvěcovalo letní slunce a vytvářelo na obloze mihotavé obrazce. Bylo už hodně vysoko, když se rozhodl pro odpočinek. Vyplivnul nezralou ostružinu a pomalu přivřel oči. Pod víčky se spustil film modro-žlutých světýlek, která pomalu bledla, až zhasla úplně. 
Polehával v příjemném polospánku dlouhé minuty, když zaslechl jemné zapraskání. Snažil se rozpoznat tichý rozhovor dvou postav, které procházely kolem. Do tváří jim přes vysokou trávu neviděl, ale podle vzrušení v jejich hlase cítil, že něco nebo někoho hledají. Nevěnoval jim už další pozornost a znovu přivřel oči. 

Při pohledu na modrou letní oblohu mu připadal svět kulatý. Jako obraz za šmírovacím kukátkem, co bývá na domovních dveřích. Ve starém činžáku, kde bydlel s rodiči a mladším bratrem, jich byla spousta, stejně jako starých drben, co při každém hlasitém hovoru nebo zakopnutí o uhlák vylézaly ze svých partají. Nejhorší byla Melicharová z přízemí. Pro její zvědavost ji neměli rádi. Nepřetržitě vysedávala za malým oknem přízemního bytu a ostřížím zrakem sledovala každého, kdo šel kolem. To pak hubenou, žilnatou rukou nedočkavě chytala za okenní kličku, aby pozdravila známého. „Nohu už máte dobrou, paní Vaňková?“ Rozhovor obvykle končila větou „Ať vám slouží“ a majestátně srovnala květinové girlandy nad oknem. Vysely tam dlouhá léta a jejich barvu dávno smyl déšť a mráz. 
Zajímalo ji vše. A bylo jedno, jestli se to týkalo sousedů, herce z časopisu nebo prodavačky z Jednoty, která bydlela na druhé straně města. Melicharová se dokázala vyptávat a kývat chápavě hlavou dlouhé minuty a stejně trpělivě předávala klepy ostatním, kdo o ně stáli. Neměla ráda malé děti a jejich smích a bouchání míčem o fasádu ji dohánělo k zlosti. Hulákala na ně, že to poví rodičům a že „půjdou“. Také po nich plivala. Občas se tak stal kolemjdoucí svědkem divokých hádek, při kterých se baba oháněla tak divoce, až málem vypadla z okna.

Ze všeho nejvíc nesnášela malého chlapce z druhého patra a jeho psa. Malý a nevychovatelný kříženec, který štěkal dráždivým skřekem se nedal umlčet a chlapci utekl pokaždé, když mu sundal řemínek. S oblibou pak sral na malém dvorku, přímo pod okny Melicharové. Pravidelně na něj udávala rodičům. „Pane Fišer, váš Kája vůbec nezdraví a psa neuhlídá, domluvte mu, aby zamykal dveře do baráku, zase mi někdo sebral z chodby kolíky na prádlo.“  Hulila jak starej nádražák a s oblibou klepala popel z okna. Když nějaký zůstal na okenním parapetu, setřela ho starým hadrem, pověšeným na malém kovovém očku nad parapetem. Šlukovala pomalu a dlouze, až jí naběhla žíla na krku. „Jednou toho tvýho čokla otrávím“, pronesla k chlapci tichounce. Ten zrovna nepatřil k reprezentantům svého rodu. Podivný kříženec s hrubou pichlavou srstí a dlouhýma nohama začal štěkat okamžitě, jakmile se dotkl čumákem domovních dveří. Nikdy se nenaučil chodit na vodítku, které napínal tak silně, až se štěkot změnil v tiché sípání. Chlapce to dohánělo k šílenství a vodítkem trhal stále silněji ve snaze přimět psa jít pomaleji. Nikdy ho to nenaučil.

Chlapec si často představoval, že Melicharová byla ve skutečnosti ruský špion. To by vysvětlovalo její neustálou přítomnost za starou zažloutlou záclonkou. Až když byl větší se od mámy dozvěděl, že prošla s manželem za války několika koncentráky. V prvním přišli o dítě, a během transportu do dalšího je s mužem rozdělili. Po válce se domů vrátila sama, ale jeho nikdy nepřestala vyhlížet. Oba rádi kouřili a měli slabost pro květinové girlandy.

----   
Začalo ho svědit zápěstí a taky koleno. Na šmírovací kukátko i starou drbnu už dávno zapomněl. Sílící kručení v žaludku mu připomnělo, že několik hodin nejedl ani nepil. Otevřel oči a podíval se na slunce, které mezitím přešlo za další strom. V kapse nahmatal kapesník a utřel si zpocené čelo. Svědění se změnilo v pálení a stalo se nesnesitelným.

Nosili s klukama kalhoty, co končily kousek pod koleny. Byly na přezku a měly hluboké kapsy, do kterých se vešel prak a poklady. Pumpky, co mu ušila máma, byly teď plné suché trávy a nepříjemně kousaly. 
Levou rukou smetl z kolene mravence. Byl velký, černý a celý se lesknul. Měřil si chlapce tykadly, kterými horečnatě kmital nahoru a dolu. „Musím to dneska konečně dotáhnout“, honilo se mu hlavou, když si pomalu protahoval nohu. Mechanicky otočil hlavu na obě strany, aby snad po sté zkontroloval terén. Všichni „nepřátelé“ byli konečně pryč. Oddychnul si. Konečně nastal ten pravý čas dokončit dnešní úkol. V krvi pocítil nával vzrušení. Potichu vylezl ze svého úkrytu a protáhl se v zádech. Šlo to ztěžka. Na chvíli ho ohromilo mravenčení v levé noze, až se musel opřít o strom, aby nespadnul. Naštěstí rychle odeznělo. Oklepal si z vlasů a košile směs jehličí a suchých větviček a rozmáznul na noze dalšího komára. Odhodil smrkovou větev, kterou ještě před chvílí svíral v ruce, už se neměl před kým skrývat.

Slunce začalo rychle klesat. Les, před chvílí tak prozářený a teplý, začal pomalu chladnout. Jako obvykle si hráli s klukama na vojáky a své role prožívali na maximum. Jeho dnešním úkolem bylo donést spojencům depeši v podobě malého srolovaného papírku, na kterém byla tajná mapa. Znamenalo to nepozorovaně uniknout z nepřátelského území o rozloze asi půl hektaru a vložit papírek do malé krabičky, ke které měl klíček jeden z nich. Ani po několika hodinách ho kluci neobjevili. Naposledy kolem něho prošli asi před hodinou. Už to vypadalo, že ho mají, ale naštěstí změnili směr a minuli se tak o pár metrů. 

Vzduch omamně voněl jehličím a suchou trávou. Z dálky doléhal štěkot psů z nedaleké osady. Předtím rovná, hladce vyšlapaná cesta stala se sotva rozeznatelnou. Chlapcova chůze byla plynulá a sebejistá. Pak náhle přešla do klusu. Jeho tělo najednou ztěžklo, chvíli co chvíli zakopával, až skoro upadl. Každým krokem se stával více nedočkavý, cíl byl tak blízko. Ucítil opět pálení. Zpomalil, aby vyndal z kalhot dalšího mravence. Utřel si ruku o kapsu. „Už jenom pár metrů, kluci budou zírat“, říkal si v duchu a olízl si suchý ret. 

Slunce už kleslo za obzor, když v dálce zapraskala větev. Jeden z kluků se za celou dobu nehnul z místa. Trpělivě vyčkával dlouhé hodiny, v rukou malý dalekohled a pod zadkem srolovanou košili. Celou dobu o chlapci věděl, přesto zůstával nehnutý. Až k večeru, když bylo jasné, že hra musí skončit, se z obdivuhodnou lehkostí ocitnul na zemi a jako přízrak chlapce následoval těsně k táboru spojenců, aby ho chytil a sebral jeho depeši.
„Sakra Rudy, skoro jsem to měl“, vycedil chlapec vztekle mezi zuby a praštil pěstí do stromu. Ostrá bolest v ruce ho na chvíli omráčila. Zase ho dostal, vždycky na něj vyzraje, honilo se mu hlavou, když se snažil znovu popadnout dech.

---
„Kájo, vstaň, není ti nic?“  Uslyšel nad hlavou mámin hlas. 
Chtěl odpovědět, otevřel ústa, nic z nich však nevyšlo.
„Čekali jsme s obědem a ty nikde. Přijel za námi Stáňa s dětmi a po večeři musí zpátky do špitálu, má dneska noční, chtěli tě vidět“. Hlavou mu proletělo, o kom to mluví a proč má máma tak divný hlas. Otočil se k Rudymu, ale už tam nestál. 
„Dědo“, zapištěl mu do ucha dětský hlásek. Ucítil ve tváři dotek malých ručiček. 
„Báli jsme se o tebe, dědo. Babi říkala, že jsi šel ráno do lesa“. Ucítil na bedrech jemný tlak něčích rukou, které ho podepřely. Otočil se za hlasem, ale mámu neviděl.
„Karle, nesmíš zapomínat na prášky, můžeš se jednou ztratit docela“, pokračoval ženský hlas vážně a čísi ruka mu podala láhev s vodou a otřela mu čelo. Hltavě se napil. 
„Nechci ani pomyslet, co by se mohlo všechno stát, když by byl únor“, spustil mladý ženský hlas. 
„Neboj se, děda nemá zimu rád. Na prášky zapomíná, jen když to v lese voní.“

Vzpomněl si na papírovou depeši, ale z kapsy vypadlo jen trochu jehličí a nezralá ostružina. Rudy ho zase dostal.