Půdám však zvoní hrana, aspoň těm v centrech velkých měst.
Jako dítě jsem vyrůstala ve starém činžáku v jednom pohraničním městě. Byly v něm tři byty, sklep a půda, ze které byl nádherný výhled do okolí, celkem idyla (kterou kazil jen fakt, že v domě žil před válkou budoucí německý elitní nácek K. Henlein, ale ten na půdu určitě nechodil...) Dodnes si pamatuji zvuk starých schodů, když jsem šla na půdu věšet prádlo. Staré trámy, dřevěná podlaha a občas i ustrnutí, to když se odněkud ozvalo zapraskání nebo bouchla okenice. A samozřejmě všudypřítomný prach, kterého se dalo zbavit vždycky jen na chvíli.
Na rozdíl od jiných dětí jsem se na půdě nikdy nebála, cítila jsem se tam bezpečně a přestože byla dosti „syrová“, trávila jsem tam spoustu času čtením nebo učením. U nás se většinou nic nevyhazovalo, jen se to přemístilo na půdu a tak se půda měnila v zajímavou sbírku knížek, starých věcí, vyřazeného nábytku a všeho možného. Mělo to svoje kouzlo a ráda na to vzpomínám. Jenom je mi občas líto, že moje dítě tenhle pocit už nezažije. V našem domě půda není.
V dnešní době téměř každá půda dříve či později ustoupí nějaké vestavbě. Ceny nemovitostí rok od roku rostou a proměna podkroví/půdy v lukrativní tržní artikl je tak zcela logická. Vznikají zde atraktivní byty s terasami a pokud jejich tvůrci nešetří na stavebním materiálu a tepelných izolacích, představují jistě pro mnoho lidí bydlení snů. A pro obyvatele ostatních bytů třeba nový výtah, střechu nebo fasádu. Jistě, tohle všechno je fakt, se kterým se počítá.
Přesto všechno mě občas napadne, jestli to není škoda. Pokud je dům v dobrém stavu a nestrádá, proč si půdu neponechat a nezačít ji naopak efektivěji užívat. Třeba tam udělat společnou hernu, čítárnu nebo studovnu.
...a nebo ji jen tak nechat dětem a strašidlům.