Strašidelný dům

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tenhle příspěvěk uveřejnit, ale nakonec proč ne. Před pár dny na námi přijela babička z Itálie s tetou a strejdou. Během večeře jsme zabrousili na téma léta a dovolených. 

„ Dříve jsme o prázdninách jezdívali na venkov, pronajímali jsme si na léto dům“, zavzpomínala babička, bývalá učitelka (dneska 75 let) a i ostatní z ačali vzpomínat na třicet let staré historky, co tam kdo dělal, zažil. Následovaly normální běžné příhody, dokud nepřišli s překvapivou historkou, že v tom domě strašilo. Protože to jsou seriózní a dost konzervativní lidi, v tu chvíli mě napadlo, že určitě kecají, aby byla sranda.

Jejich příhody zněly absurdně. Čekala jsem, kdy se dostaví smích nebo známka toho, že si vymýšlejí, ale nic. „Jak strašilo, co to je za blbost?“, ptala jsem se, když dokončili smršť historek o krocích přicházejících z půdy, nočním randálu v kuchyni a rozbitém nádobí, které samo od sebe poletovalo kuchyní.  „Hledali jste příčinu, jako dlouho to trvalo, kdy to začalo, viděli jste něco? Hlídkovali jste? Nedělal si z vás jen někdo srandu?“, sypala jsem logické argumenty. Odpovídali trpělivě a bez emocí.  

„Zprvu jsme si mysleli, že to byly myši nebo zatoulaná kočka nebo že si z nás místní vystřelili, ale na nic jsme za ty roky, co jsme tam jezdili, nepřišli“, řekl švagr (dneska architekt, dost konzervativní nátura). V okolí domu nikdo nebydlel, nebylo vůbec možné, aby zvuky přicházely z venčí nebo jako ozvěna něčeho. Nechápala jsem, proč by se někdo vracel deset let po sobě do domu, kde straší, mě by tam pak už nikdo nedostal, pronesla jsem. „Zvykli jsme si na to“, řekla babi.  Seděla jsem a pozorovala všechny přítomné, jestli v jejich obličejích přeci jen neuvidím známku úsměvu nebo něčeho, co by naznačovalo, že kecají. Nic jsme ale nevyčetla.

Pak se přidala sestra mého muže. „Prostě jsme to pak neřešili, přicházelo to občas a nijak nás to neohrožovalo, byli jsme tam hodně sezón, zpočátku jsme to ani nevnímali, ale pak jsme se shodli na tom, že se tam děje něco divného, slyšeli jsme zvuky a jasné kroky nad hlavou. Na půdě ale nikdy nikdo nebyl, pak už jsme tam ani nechodili. Prostě jsme si na to časem zvykli. Někdy ráno jsme měli v kuchyni bordel (rozbité nádobí), to se pak smetlo a koupilo se nové, zas tolik škody to nepůsobilo, ale hlučný to bylo, to jo. 

Zajímalo mě, jak ten dům vypadal. Vždycky se mi líbily staré venkovské usedlosti. Prý nijak zvláštně. Dříve v něm žil farmář s rodinou, uvnitř byla kaple. V Itálii dříve běžná věc, že si movitější farmáři nechali postavit uprostřed domu malou kapli s oltářem.  Tohle zjištění mě překvapilo. „Ale ne, žádný oltář, výzdoba, relikvie, to už tam vůbec nebylo, na místě té kaple udělali pozdější majitelé koupelnu“, doplnil muž. Ta koupelna byla divná, necítila jsem se tam dobře, dodala jeho sestra (dnes auditorka a totální pragmatik). Ty zvuky si pamatuji dodnes.  Přiznávám, že to ve mě vzbudilo zvědavost, současně ale i uvědomění, že tohle nechci nikdy zažít.

Při úvaze o nákupu / pronájmu vlastního bydlení lidi řeší obvykle, zdali na to mají, v jaké je to lokalitě, jaký to má výhled a podobně. O tajemných entitách jsem v Čechách naštěstí zatím neslyšela., ale možná jednou přijde doba, kdy se do realitních vyhledávačů bude kromě energetických štítků vkládat ještě něco jiného..